Napsali o nás

Pařát 22 říjen/2007

A variable invariability varied in dependency on variations caused by the invariability of invariability remains the same after all the variations have been done - 2007

Už díky předlouhému názvu lze vytušit, že debutní album PARASOPHISMY nebude stravitelné úplně pro každého. Severomoravští se v minulosti ukazovali jen zřídka jako nějaká zjevení a důkazem toho jsou demáče z let 1995 a 1998. Devatero pohádek z "A Variable Invariability ..." už bylo sepsáno a zrealizováno rovněž několik let nazpět a přes příslib jistého zahraničního vydavatelství se teprve nyní dočkává oficiálního vydání. Samotná muzikantská kolonie o sobě tvrdí, že hraje experime(n)tal metal, s čímž lze bez výhrad souhlasit. Někdejší doomovou minulost a náladu již dokresluje poze flétna a občasné zvuky kláves. Hned první čarovný moment přichází díky jazzovým vsuvkám od samotného rozjezdu první "The Contrariety ..." a už je třeba bystřit sluch. Střednětempé melodické vyhrávky kytar střídá kromě mnohých "běžných" vokálů jakési halekání, což čeří klidnou vyrovnanou hladinu, a za přechodu do rock´n´rollových až popových motivů s akustickou kytarou a čistým mužským vokálem můžete tiše žasnout. Až blackovou vsuvku lze vnímat v posledních 20 vteřinách a je obrovská škoda, že tyhle tempové zvraty zažijeme jen málokrát. Melodiemi prošpikovaná je i následující "Infiltration ..." a ve vlnách zmíněné dvojice se prakticky můžete nechat unášet  až na samotný konec. Nejen v "The Vain Effort ..." flétny dávají vzpomenout na doommetalové kořeny a objevit díky nim lze nejen melancholii (DYING PASSION), ale i folkovou lidovost (RAKOTH).  Jádro hudby sice tvoří melody-death, ale ten se připomíná stále méně a méně. Občas díky hrubému chropotu, občas díky extrémnějším bubenickým přechodům. Cítit je v této nahrávce i avantgarda a bláznivost mistrů v oboru norských ATROX. Nahrávce nechybí přirozenost a plynulá návaznost, což se dle mého podařilo na výbornou například ve značném množství použitých vokálních projevů od mužského chropotu přes deathový murmur, čistý zpěv, sbor s jemným ženským dorpovodem až po nejněžnější dívčí hlas. Kromě snad nejemotivnější první skladby mě nadmíru okouzlila předposlední "Who Rejoices ..." díky španělce připomínající Mexiko v té nejsmutečnější podobě. Co mě na nahrávce mrzí je až na několik momentů jakoby vyplýtvali veškerý svůj potenciál už v několika prvních minutách, dál jakoby už jen rozvíjeli, prolínali, lehounce pozměňovali a doplňovali to, co vtěsnali do samotného úvodu.

Anxur
Copyright © 1994-2018 Parasophisma Veškerá práva vyhrazena.