Napsali o nás

Fobia zine / 28.9.2007

A variable invariability varied in dependency on variations caused by the invariability of invariability remains the same after all the variations have been done - 2007

„Po dlouhé době a úpadku do zapomnění se opět ozývá kdysi velmi ceněná experimentální metalová kapela Parasophisma, a to rovnou s plnohodnotným CD.“ Tak začíná promo povídání severomoravské party, která si na sklonku devadesátých let vybudovala velice slušné renomé. Jenže problémy s vydáním debutního CD u italské firmy 12th Planet Records nakonec vyústily v rozpad a od roku 2000 přestala kapela prakticky existovat. Po sedmi letech byla stará nahrávka oprášena a konečně spatřila světlo světa ve formátu CD. Zasloužil se o to český label Zero Budget Productions a postaral se tím o vcelku nevídaný jev – vydávat nahrávky ležící sedm let na dně skříně nevychází každý týden. Parasophisma ale zároveň vstala z mrtvých i coby koncertní kapela a na podporu alba s předlouhým názvem (česky snad Měnící se neměnnost měněná v závislosti na změnách způsobených neměnností neměnnosti zůstává po ukončení všech změn stále stejná) začala i koncertovat.

Ale zpět o sedm let, kdy skupina nahrála devět skladeb širokého žánrového rozpětí. Hned úvodní taškařice nabízí hodně experimentální a variabilní hudbu, kombinující art rock s jazzem, psychedelickým rockem a death metalem. Skladba je živelná, hodně dlouhá a stále se v ní něco děje. Čistě death metalový úvod dvojky je po předchozím mišmaši vcelku překvapivým jevem, ale opět se skladba po chvíli překlápí do jiných sfér – nebýt murmuru, odvážil bych se použít škatulku art – progressive rock. K uvedeným záležitostem si ještě připočtěte flétnu a mírně parodický nádech zpěvu a máte další nelehko stravitelné jídlo. Trojka začíná typicky doomově. Španělka, flétna, teskná melodie (to už odstartovaly i ostatní elektrické nástroje), posmutnělý mužský vokál a atmosféru dokreslující ženský zpěv. Hudba je také méně komplikovaná, byť art sólo opět míří kamsi za běžnou metalově – rockovou produkci. Další doomovina se skrývá pod číslem 4 a prostor pro dívčí hlásek se mírně zvětšuje, také se mírně zrychluje, flétnička kouzlí jednu melodii za druhou a znovu se ke slovu dostává akustická kytara. Pětka dokonce míří až do HC vod a hlavně zpěv je takový jako naštvaný, ukřičený, do toho tepe monotónní rytmika, expresívně zpívá zase ta slečna a dojde i na flétnu.
S šestkou se kapela pouští do hodně tvrdých sfér, chvílemi až brutal deathových a v závěru se překlápí do melancholické polohy. Ta uvozuje i sedmičku, pomalé tempo, nebesky znějící hlásek se spravedlivě střídá s murmurem – a najednou se zrychluje a spěje chytlavé skočné pasáži, která ale opět trvá jen chvíli a pak se opět zhusta experimentuje. Možná škoda, někdy by pánové a dáma (y?) mohli vydržet u jednoho motivu o chvilku déle. Osmička mě příliš nebere a jako by v závěru začal docházet nejen dech, ale i nápady. Naštěstí závěr opět zvedá lehce spuštěnou laťku nahoru a hlavně nosný kytarový motiv se rychle dostává do podvědomí. Zvraty opět nechybí, vždyť na kontrastech je hudba téhle party postavená. Zapomenout nesmím ani na přehršel vokálních poloh – mužský hlas se neustále proměňuje a vedle chropotu zvládá i čistější polohy, ženský pak plní roli „krásky“ a většinou umocňuje atmosféru hudby.

Studio Barbarella ve své době patřilo k tuzemské špičce a zvuk nahrávky ani po letech od soustředěného poslechu neodrazuje. Všechny nástroje jsou jednoduše odhalitelné, žádný není utlumen na úkor jiného - nicméně je dnes standardem přece jen výraznější a dynamičtější sound.

Parasophisma nahrála neotřelé album, které zaujme zejména příznivce stylových míchanic a neortodoxních postupů. Kdybych měl u nás najít nějakou příbuznou partu, napadají mě snad jen Forgotten Silence a Agnus Dei – a i ty berte spíše jako pokus o přiblížení tvorby Parasophismy než jako nějaké tutové vodítko.

Johan

Odkaz na zdroj recenze
Copyright © 1994-2018 Parasophisma Veškerá práva vyhrazena.